Člověk na Zemi žije navzdory všemu. Přišel z temnoty historie a vrátí se do ní a jeho krátký a tvrdohlavý život, jako rolník odpočívající na této zemi, zvedá devátou vlnu přírodních sil na své vidle, aby spojil pozemské a nebeské, zlé a dobré, černé a bílé. Pojmenováva vše, co existuje, a stane se světem, ve kterém žijeme.

Komíny pražských červených střech jsou stále stejně optimistické jako před sto lety. Pořád vesele lákají na teplou večeři a živou konverzaci u krbu, kterou nikdy nezkazí žádná pouliční tma nahlížející do oken. (Pražské střechy)

Když se pohupujete po opakujících se vlnách oceánu střech nebo se noříte do hlubokých propastí městských ulic, nedokážete nic, než stát v úžasu před vytrvalostí lidí, kteří si tvrdohlavě razí cestu životními příkořími a nepozastavují se nad pomíjivosti pozemského života.

Někdy Oniščenkovy ženské obrazy ztrácejí vášnivou podstatu a stávají se zrnky světla, světelnými vílami na hranici pestrobarevné temnoty. Tam, kde pro ně není obloha a magický let je nemožný. Jsou krásné, milé, bez tváře, ale nemohou létat, a proto vyžadují ochranu.

Temnota je životodárná, jako světlo, ale mnohem starší než světlo, je základem světa, z něj vzniká a jsou v něm pohlceny všechny jeho odstíny. Tak je to i s obrazy Alexandra Oniščenka. Za každým je tajemství stvoření světa. A stromy v zimním lese, jako praskliny ve struktuře vesmíru, zavedou diváka hluboko do magického horizontu obrazu a divákovi se točí hlava z očekávání vstupu do jiné dimenze.

Na diváka se dívají pouze české tramvaje v pražských ulicích. Onishchenko miluje kreslit tramvaje směřující k divákovi se zapnutými světlomety. Zdá se, že nám připomínají Wolandovo proroctví - kdo ví, co se stane večer? Kdo ví, čí hlava se odvalí od ramen pod tramvají osudu. A lze jen doufat, že tramvaj diváků je stále v depu.

Silná a statická vášeň plodnosti. Hrdinka pod její kontrolou je sestrou kamenných skýtských žen, které sedí v nekonečných stepích Ukrajiny. Je jí tisíce let a miliony milenců pro ni již zpívaly své truchlivé písně, kymácely se v sedle a žili pro ni ne po celá léta, ale po tisíciletí. Je ohromná. Absorbuje a dává život. Je těžká a mocná, není v ní ani stopy po lásce nebo iluzi. Je skutečná.

Když se pohupujete po opakujících se vlnách oceánu střech nebo se noříte do hlubokých propastí městských ulic, nedokážete nic, než stát v úžasu před vytrvalostí lidí, kteří si tvrdohlavě razí cestu životními příkořími a nepozastavují se nad pomíjivosti pozemského života. Prostě dělají, co musí.

Na Karlově mostě, ponořeném do růžovo-fialové pohádkové mlhy, kde zamrzly v dálce neznámé veliké postavy - ať už světelných rytířů, nebo krutých vládců - problikuje brána do neznáma.

Úplně jiná nálada na obloze, kde obrovský bílý mrak, jako pohádkový drak, spálil Zemi šarlatovou vzpourou makového ohně, vystřelil obrovská křídla a vzlétl směrem ke slunečnímu světlu. Nálada impozantní a krásné hry pohádkových sil, kde je člověk pouze divákem. Ale možná je toto představení pouze pro něj?

Když se pohupujete po opakujících se vlnách oceánu střech nebo se noříte do hlubokých propastí městských ulic, nedokážete nic, než stát v úžasu před vytrvalostí lidí, kteří si tvrdohlavě razí cestu životními příkořími a nepozastavují se nad pomíjivosti pozemského života. Prostě dělají, co musí.

Umělcova obloha je nezávislá postava s jasnou a smyslnou tváří. Její tvář může být uzavřena a nepřístupná, jako zavřené dveře do ráje a nezanechávající žádnou naději na odpuštění. A vyhnanci zbývá už jen osamělost podzimního stromu nebo úprch letících pryč ptáků. Obraz Flying away je naplněn osamělostí až po okraj.

Člověk na Zemi žije navzdory všemu. Přišel z temnoty historie a vrátí se do ní a jeho krátký a tvrdohlavý život, jako rolník odpočívající na této zemi, zvedá devátou vlnu přírodních sil na své vidle, aby spojil pozemské a nebeské, zlé a dobré, černé a bílé. Pojmenováva vše, co existuje, a stane se světem, ve kterém žijeme.

Při pohledu na zvlněné a nekonečně se opakující linie střech nebo na hluboké soutěsky městských ulic obdivujete sílu a houževnatost lidí, kteří nemyslí na křehkost života, ale i přes svůj krátký život stále hryžou do kamene problémů. Jen dělají svou práci.

Všechny krásné ženy Oniščenka jsou na Cestě pryč od diváka. Odchází od něj do svého světa, plného buď bílých motýlů naděje, nebo lehkých sedmikrásek věštění nebo temnoty ochrany. Jejich štíhlé, ale plné barev postavy, kontrastní a plné černoty, prosvítající karmínovou a safírově modrou barvou šatů.

Při bližším pohledu na obráz vidí divák směs bílé, modré a černé. Skrze božskou bílou barvu prosvítá jeho přirozená tmavá hloubka, která dává obrazu hloubku, kontrast a kouzlo poznání.

Člověk na Zemi žije navzdory všemu. Přišel z temnoty historie a vrátí se do ní a jeho krátký a tvrdohlavý život, jako rolník odpočívající na této zemi, zvedá devátou vlnu přírodních sil na své vidle, aby spojil pozemské a nebeské, zlé a dobré, černé a bílé. Pojmenováva vše, co existuje, a stane se světem, ve kterém žijeme.

V podzimním lese Enchanted Autumn stojí břízy těsně, jako vojenská formace, nelákají do svých hlubin, neslibují spásu, připomínají - není třeba se bát zimy, protože pro ni přijde jaro, ale musíte se bát podzimu, protože po něm přichází zima.